Pokud někdy zavítáte do Národního divadla v Praze a budete mít to štěstí spatřit slavnou oponu, která je dílem malíře Vojtěcha Hynaise z roku 1883, alegorii Slávy Čechie na ní najdete nad všemi ostatními postavami. Hynaisovi pro ni stála modelem budoucí významná malířka Marie Valadonová, která si tehdy – ve svých šestnácti letech – vydělávala jako akrobatka. I proto ji autor umístil právě na hrazdu v horní části opony.
Čechii zobrazuje i majestátní socha uprostřed terasy pražského Národního muzea. V ruce třímá meč a na Václavské náměstí shlížela mnohem dříve, než známější Myslbekův svatý Václav.
Právě před vstupem do Národního muzea doplňují Čechii ještě dvě další sochy znázorňující Moravu a Slezsko, které jsou samy ovšem také Čechiemi. Přivádí nás to k dalšímu z výkladů této legendární postavy, a to k verzi, že Čechie jsou vlastně tři – česká, moravská a slezská – jako patronky každé z našich historických zemí. Na první pohled se sice může zdát, že byla Čechie záležitostí výhradně pražských národních obrozenců, ale není tomu tak.
Jednu z nejznámějších „mimopražských“ Čechií najdeme pod monumentálním zámkem v Roudnici nad Labem. Je nejspíš z roku 1906 a spolu s českým lvem stráží vjezd na tamní silniční most. Ještě o čtyřicet let dříve vyrostla socha Čechie na vyhlídkovém pavilonu na Šibeničním vrchu společenského domu Střelnice u Děčína a najdeme ji i v dalších českých, moravských i slezských městech - socha na pomníku padlým v obou světových válkách v Petrovicích ve středních Čechách nebo jako sochu na domě čp. 636 v Lounech. Dokonce i ve Vídni, kde truchlící Čechie zdobí hrobku císařovny Marie Terezie.
Čechii na minci z pravého zlata můžete vyhrát v naší fotosoutěži zde (uzávěrka je 26.3.2023).
