Během druhé světové války se formovaly jednotky československých vojáků v zahraničí. Mezi ně patřil i 11. československý pěší prapor – Východní pod velením podplukovníka, později generála Karla Klapálka.
Prapor vznikl na Blízkém východě jako součást československého vojska ve Velké Británii. Po účasti v bojích v Sýrii se prapor v říjnu 1941 přesunul k obraně strategické pevnosti Tobruk. Rozbombardovaný přístav obklopovala poušť a vojáci se ukrývali v sítích podzemních tunelů či nor. Tobruk ležel mezi libyjsko-egyptskými hranicemi a byl strategicky důležitý. Kdyby padla tato bašta, Němci by pravděpodobně ovládli africká bojiště.
Československý prapor přivítaly velmi drsné klimatické podmínky, nesnesitelné horko přes den a zima v noci. Vojáky sužoval pouštní vítr chamsin, který přinášel vedro a písek. Zásobování Tobruku bylo omezené, přiváželo se jen minimum vody a jídla. Nejčastěji stravou mužů na poušti byl chleba, voda a konzervy s hovězím či koňským. Vojáci neměli na výběr, příděl činil litr vody denně na osobu.
Jednotka byla poskládána z mužů různého věku, původu, vzdělání a zkušeností. Jejich velitel Karel Klapálek věděl, jak z vojáků udělat odhodlané bojovníky. Každodenní zkoušky a přežití v extrémních podmínkách učily vojáky vysoké odolnosti. Ve chvíli, kdy bylo třeba čelit nepříteli, dokázali účinně odrážet útoky a udržet strategické pozice.
Osvobozování Tobruku začalo 18. listopadu, kdy britská armáda spustila útočnou akci a město bylo do týdne osvobozeno. Německo-italské jednotky byly donuceny se stáhnout, čeští vojáci se do přímého útoku nezapojili, ale odolávali nepřátelským útokům v Tobruku celou řadu měsíců, než byli nakonec vystřídáni a odesláni na jinou frontu.