Poválečná Evropa se potýkala s propadem mezd a obřím nárůstem cen. Jak v Evropě, tak i samotném Československu převládl názor, že důvěru občanů ve vlastní měnu posílí návrat ke krytí hodnoty peněz zlatem. Pro Rašína se zavedení zlatého standardu stalo vyvrcholením jeho komplexní měnové koncepce.
Rašín chtěl povzbudit sebevědomí národa prostřednictvím hmatatelného symbolu. Přišel proto s originálním nápadem ražby zlatých československých dukátů. Nová mince měla být součástí měnového systému, ale bez nominální hodnoty. Dukát měl sloužit k ukládání úspor Čechoslováků do zlata a tím přispět k tvorbě státního zlatého pokladu. „Důležitý jest tu efekt psychologický. Nový stát bude úplně hotov teprve tehdy, až bude mít zlatou minci svou,“ tvrdil tehdy Alois Rašín.
Ministr financí se pustil do pro něho osobně radostné práce na zlatém českém dukátu. Prosadil nutné zákony a vyhlásil uměleckou soutěž. Rašín měl jasnou představu, že mince musí nést vyobrazení svatého Václava, věčného vládce země, a s ním i motto „Nedej zahynouti nám ni budoucím“. Proto se pro novou zlatou minci vžilo mnohem známější označení Svatováclavský dukát. Odborná porota vybírala z mnoha desítek návrhů, mezi nimiž nakonec uspělo dílo akademického sochaře Otakara Španiela a profesora Jaroslava Bendy.
Podobu dukátu už Rašín schvaloval na smrtelné posteli. Po atentátu mladého komunisty ležel bezvládně v podolském sanatoriu, na nočním stolku měl pouze reprodukci Svatováclavského dukátu a kapesní hodinky, na nichž sledoval ubíhající čas. (více o doktoru Aloisi Rašínovi si můžete přečíst v tomto článku)
Dukáty se setkaly s mimořádným ohlasem, jen během prvního roku ražby v roce 1923 se jich prodalo přes 55 tisíc kusů.